MČR Coachball: Někdy vyhraješ, někdy prohraješ. A někdy prší.

Tak zhruba v tomto duchu se neslo Open mistrovství ČR v kategorii U11 v Chomutově. Přijeli jsme už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, snědli zásoby z domova a pěkně se vyspali na sobotní boj. Zahnat Piraně do postelí byl trochu boj, ale dospělé osazenstvo zvítězilo a po deváté večerní se penzionem přestaly rozléhat radostné dětské hlásky.

V sobotu po brzké snídani jsme se přesunuli na hřiště, kde nám pořadatelé slíbili pěkné počasí. Nevím, jak to dělají, ale vyšlo jim to. Do prvního zápasu jsme nastoupili proti rybím příbuzným, Žralokům z Ledenic. Bohužel, Žraloci byli dravější, protože nás doslova roznesli … na ploutvích. Škoda. Nešla nám ani pálka ani obrana.

Druhý zápas proti Kostelci nad Orlicí se vyvíjel poněkud lépe. Kostelec má silné družstvo, ale ve druhé směně Piraně ožily, vzpomněly si, k čemu je míč, rukavice, pálka a nohy, a hned se na ten zápas dalo koukat. Odpaly létaly na trávu, obrana se činila, výkon byl srovnatelný se soupeřem. Nebýt té nešťastné první směny … pozdě bycha honiti.

Následoval oběd – gulášová polévka z kuchyně chomutovských matek. I když se některé hráčky ze začátku ošklíbaly, statečně celou porci dojedly.

A pak přišel zápas s SK Radotínem. Gulášovou polévku bude nejspíš třeba zařadit na seznam dopingových látek, protože Piraně v tomto zápase překonávaly samy sebe. Radotínští marně hledali, jak nás zastavit, odpaly nám létaly až k plotu, Rybky běhaly, poslouchaly své kauče, v obraně taky moc chyb nebylo. Jo, konečně to vypadalo dobře.

Hned na to následoval zápas s Libercem. Liberec je větší oříšek než Radotín a tak hlavní trenérka slíbila, že v případě výhry udělá s družstvem slajd a ušpiní se kalhoty. To byla velká výzva ( a kromě toho ještě pořád působila ta gulášovka a euforie z předešlého zápasu). Po prvních dvou nechycených luftech už to vypadalo špatně, ale pak se Piraně kously a šla do všeho naplno. Agresivní běh po metách, velmi dobrá obrana a parádní pálka způsobily, že kalhoty čisté nezůstaly.

Tímto pro nás skončila coachballová sobota. Vrátili jsme se do penzionu, spláchli jsme ze sebe antuku a jeli se kulturně vyžít na bowling. Pak jsme povečeřeli a zalehli. Tentokrát bez boje, všichni jsme byli utahaní.

Nedělní ráno bylo ošklivé. Pršelo, nepršelo, lilo, byla duha, svítilo sluníčko … no prostě apríl v říjnu. Jako první na nás v neděli čekali Hladoví Hroši ze Sezimova Ústí. První dvě směny jsme s Hrochy drželi krok, ale pak nás Hladovci rozpálili a my už jsme je nedohnali. To zabolelo.

Druhý a poslední nedělní zápas se odehrál za nehezkého počasí. První směnu krápalo, druhou a třetí lilo. Soupeřem nám byla Slávia Plzeň. Hřiště se změnilo v červený rybníček, čehož plně využil Maty, který se rozhodl, že se na druhou metu dostane, i kdyby to měl doplavat. Po srážce se Slávistou si ty poslední dva metry poctivě dokrauloval. V další směně pak skočil do stejné kaluže perfektní rybičku pro luft, čímž si vysloužil uznání jak všech trenérů na hřišti, tak rozhodčích. Bohužel, ani tento zápas se nám nepovedlo dotáhnout do vítězného konce a prohra o jediný bod nás zatraceně mrzela.

Podtrženo, sečteno: 6 zápasů, 2 výhry, 4 prohry. Nechybělo moc a byly ty počty opačné. Takto to vyšlo na 12. místo. Byla to dobrá zkušenost, přestože jsme měli vyšší cíle.

A jako vždy na závěr poděkování:

Lindě, Matyldě, Elišce, Róze, Evě, Petře, Lauře, Julče, Kubovi, Matymu a Johnymu za výdrž, nasazení, bojovnost a předvedené výkony.

Lence za kaučing 1. mety a velkou pomoc všude, kde bylo třeba.

Michalovi za skvělý nadhoz a organizační přípravu zázemí.

Pavlovi za zápisy z utkání – v některých se to kosočtverci jen hemžilo :D.

Matesovi za práci v dugoutu a hlídaní line-upu.

-MB-